Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

BRNĚNSKÝ VOLÁČ

 

 

                                 

                         Jindřich Voráček

 

 

 

 

NĚCO Z HISTORIE A VÝVINU BRNĚNSKÉHO VOLÁČE

 

 

 

 

            Pátrat po původu brněnského voláče, znamená těžce pociťovat nedostatky české odborné literatury z dob, kdy se u nás tvořila naše domácí plemena holubů. Příčiny tohoto nedostatku možno odůvodnit tím, že jsme byli národem, který po 300 let žil v útisku, kdy všechna česká literatura byla přehlížena, neuznávána a v mnohých případech i zakazována. Proto o nás chovatelský svět mnoho nevěděl. Podmínky a pochopení pro vydávání odborné literatury byly daleko větší u našich sousedů. Vědělo se, že důkladná obrázková odborná díla budou ovlivňovat širokou chovatelskou veřejnost a že to bude současně i znamenitou reklamou pro vývoz holubů do ciziny. Jen tak si vysvětlujeme, proč i v cizí odborné literatuře najdeme pojednání o některých našich plemenech holubů. V mnoha případech je jim však upírán jejich původ a jsou jim připisovány i znaky, které nejsou často v souladu s požadavky jejich domoviny. V mnohém směru ještě dnes panuje značná rozdílnost názorů.

            U nás jsme měli štěstí, že záliba v chovu holubů se stala skutečně zálibou celonárodní, jak Čechů tak Slováků. Od nepamětných dob přenášela se z generace na generaci a ani v nejhorších dobách naší poroby tato záliba nezanikla. I staré holubářské cechy s jejich ceremonielem, které se u nás ve Vamberku a Třebechovicích udržely až do roku 1848 jako první organizační útvar holubářů, jsou toho dokladem. Zajímavě jsou popsány v knize „Böhmische Nationaltänze! Od Alfreda Waldausa v druhém svazku Praha 1861 a pak ve spise „Naše zlatá matička“, díl IV., Větřice, od dr. Řezníčka .

            Naše staré holubářské paměti se přenášely z pokolení na pokolení především v ústním podání. Staří pamětníci vypravovali, že rájem holubářů v Praze bývalo zvlášť staré Podskalí, stará část Nuslí, Vršovic, Michle a nejstarší část Nového města, kde dnes stojí řady činžáků. Sám pamatuji, že to bylo především staré Podskalí s Vyšehradem, tehdy ještě bez tunelu, odkud až k dnešnímu Palackého mostu stály domky s prejzovými střechami a ohrady plné dříví ze šumavských lesů. Zde byl chován brněnský voláč nejen jako holub okrasný, ale proháněl se i s pražskými rejdiči.

            Doba úpadku pražského holubářství v letech 1848 a pozdější vývoz našich domácích plemen holubů do sousedního Německa, který prováděli zejména naši voraři, plavící od nás dříví do Německa, byl těžkou ranou jak pro pražské rejdiče, tak pro našeho brněnského voláče.

            V prvním českém holubářském dílku „Holubářství v Čechách! Od Františka Špatného (byl sekretářem tehdejšího c.k. podkrajského úřadu na Smíchově, narodil se v roce 1814, zemřel v Praze r. 1883) z roku 1862, marně bychom hledali voláče pod názvem brněnský. Plemena jsou v tomto dílku vyjmenována jen podle vnějších znaků nebo názvů lidových a krajinských. Nebylo tehdy české holubářské inteligence, která by zpracovala vhodné holubářské názvosloví a přesný popis tehdy existujících plemen. Špatný píše o holubech holandčanech a popisuje, že měli postavu outlou, dlouhou, skoro rovnovážnou, byli skoro volatí, dlouhonozí, barvy černé, modré, červené a žlutí i bělopruzí, také modří černopruzí a hnědopruzí. Není pochyby o tom, že tento popis se týká již tehdy existujících voláčů brněnských. Ustálený název „voláč“ brněnský vyskytuje se v českém odborném názvosloví později. Chystaného zlepšeného svého dílka se již Špatný nedočkal.

            MUDr. Vladimír Šír ve své knize „Holubářství“ z roku 1886 píše na str. 27 již o voláčích dávno prý známých, takto: „Velmi vzácní holubi, kteří se v Praze, hlavně však v okolí pražském až na 15 mil daleko chovají, jsou tzv. voláči brněnští a mezi těmito zvláště“

            1. P r u ž á c i    volatí, čistě černí, modří, červení, isabeloví, komeníci, černošediví s čistě bílými pruhy na křídlech, modří čápíci mají rovněž černé pruhy.

 

            2. B r n ě n š t í   v o l á č i   jednobarevní, též španělé zvaní, jsou bílí,černí a červení.

 

            3. T y g ř i   mají barvu a kresbu jako tygříci puclíci.

 

            Brněnští voláči pod 1., 2. a 3. udání, mají vesměs štíhlou a dlouhou postavu, vysoké nohy, nadmuté vole musí být cylindrovité, tenké a dlouhé a u prsou zaříznuté. Na nohou musí stát holub jako čáp a nohy nesmí být opeřené, nemá-li holub tratit na ceně, která bývá 5-100 zlatých. Jsou to holubi jen pro milovníka vzácných holubů.

            V holubářském díle „Illustriertes Mustertaubenbuch“ od Gustava Prützeho, Štětín, které bylo vydáno kolem roku 1887 (má 438 stran a 68 barevných příloh mimo velký počet různých kreseb), najdeme naproti tomu skutečně odborné vyjadřování a velmi jemné chovatelské postřehy svědčící o praktických zkušenostech i o neobyčejném přehledu tehdejšího holubářského dění vůbec. Taková důkladnost schází bohužel většině našich pomůcek, zejména z dob dřívějších, které zvláště v pojednání o původu a vývinu našich domácích plemen a speciálně o brněnském voláči, zřejmě se opírají především o Baušeho.

            O tom, jaké názory panovaly dříve o voláčích, svědčí stať ve zmíněné Prützově knize            na str. 197 až 201 pod názvem „Die Böhmishe, Mährische, Österreichische, Holländische, Brünner, Prager oder Englische Zwerg Kropftaube píše:

            !Pod těmito názvy se rozumějí plemena malých druhů holubů, která vznikla různým křížením a která v současné době jsou všeobecně nazývána voláček brněnským. Brněnský voláč je nejozdobnější a nejmenší voláč. Jen ve zbarvení a kresbě podobá se voláči holandskému.

            U nadmutého volete těchto voláčů vyskytují se dvě formy. Zpravidla má formu válcovitou jako voláč holandský. Tato forma přispívá k celkové délce holuba. Jiná forma volete ukazuje tvar koule tak jako u voláče francouzského. Tento tvar se však vyskytuje zřídka. Obě formy mají své přednosti a krásu. Nikdy jsem však neslyšel, že by přednosti jedné proti druhé byly jejich milovníky vynášeny.

            Vyskytují se hladkonozí s řídce opeřenýma nohama. Hladkonozí jsou zpravidla menší a ozdobnější a stojí nízko. Jsou většinou jednobarevní nebo straky. S nohama opeřenýma jsou většinou bělopruzí nebo kresby čápí. Jsou o něco větší a stojí výše. Vzájemný vztah mezi barvou i po čase u odchovu jednoho a téhož páru. Tak např. Dietz na základě dlouholetého pěstění zjistil, že při křížení obou variet brněnských voláčů získal jednou mláďata hladkonohá, jindy s opeřenýma nohama. Hladkonozí, bez ohledu na bělopruhé rodiče, byli vždy jednobarevní a straky. Odchov od holubů s opeřenýma nohama byl vždy bělopruhý.

            Na základě těchto poznatků Prütz tvrdí, že nejozdobnější z brněnských voláčů byl dříve jednobarevný nebo straka. O něco silnější byl bělopruhý nebo čapí kresby (pražák), který vznikl křížením s voláčem staroholandským, jehož pěkné pruhy a kresba byly na brněnského voláče přeneseny.

            A dále uvádí: „Dnešní jejich rozšíření je takové, že ve Vídni považují brněnského i pražského voláče za voláče holandského, v Anglii naproti tomu nazývají brněnského voláče voláčem rakouským. Rozdíl u nich nemůže být žádný, neboť jsou šlechtěním úplně pomíšení. Vyskytují se ve všech barvách, kresbách, s nohama hladkýma nebo opeřenýma. Jeden milovník je nazývá voláček brněnským, druhý jmenuje téhož holuba pražákem. V Německu těší se větší oblibě brněnský voláč hladkonohý. Je pravidlem, že čím má brněnský voláč méně opeřené nohy, tím je vzácnější“.

            V dalším shrnuje Prütz požadavky kladené na to, aby pruhy byly bezvadné. Mluví o sytosti barev a zdůrazňuje, že velmi vzácné jsou exempláře v dokonalé barvě červené, isabelové a čápí.

            K posledu pak píše doslova: „Po zevrubných zkušenostech a bádáních přišlo se k přesvědčení, že nejmenší a nejozdobnější voláč v dnešní době byl rozšířen z Čech a Moravy do západní Evropy“.

            V roce 1904 vyšla pod názvem „Die Arten der Kropftauben“ další holubářská kniha rovněž od Gustava Prützeho, nákladem W. Wernera, Berlin, Lindenstrasse. Prütz tam pod názvem brněnský nebo pražský voláč (Columba gutturosa minima) znovu uvádí, že pod názvem český, moravský, holandský, brněnský, pražský a anglický voláč zakrslý, setkáváme se s řadou malých voláč, kteří se zdají jako jedno plemeno, vzniklé cílevědomým křížením a kterému byl v Německu přiznán název voláč brněnský, poněvadž do Německa byl poprvé importován z Brna. Tím je nesporně potvrzeno, že brněnský voláč má s městem Brnem společné jen to, že se odtud poprvé dostal z naší vlasti do ciziny.

            V dalším Prütz mluví o požadavcích, které jsou v Německu kladeny na brněnského voláče a píše: „Letky křídel se kříží asi 2 ½ cm od konce.Stehna musí vystupovat z opeření břicha jako u voláče francouzského. Stejný musí být i postoj nohou, který však je jemnější než u předešlých. Nohy stavěné příliš dopředu se vyskytují řidčeji, za to častěji stavěné příliš široce a s patami dopředu. Brněnský voláč stojí a chodí po prstech tak, že patní kost se země nedotýká. U brněnských voláčů je chůze více skákavá, zatím do u voláčů „anglických a holandských je rozkročená, rozbíhavá, klouzavá a kráčivá“. Prütz také píše o tom, že hlava brněnského voláče má být jemně modelovaná, podlouhlá a na temeni plochá. Hrdlo má být vyplněno dobře fouklým voletem v průměru 7 ½ cm.

            U pěkného brněnského voláče uvádí následující požadované rozměry: „Délka od špičky zobáku k čelu má činit 17 mm, od špičky zobáku do koutku zobáku 22 mm, od špičky zobáku ke středu oka 32 mm, od špičky prsou má měřit 220 mm, délka nohou od konce středního prstu až ke kolenu 140 mm, váha těla 250 gr.“

            V této knize mluví Prütz o dvojí formě volete, totiž o voleti cylindrovitém a kulatém. O první formě však již tvrdí, že je nežádoucí.

            V roce 1896 bylo ve Stuttgartu v Německu vydáno dílo pod názvem „G e f l ü g e l b u c h „ (Naturgeschichte, Zucht und Pflege sämtlicher Hühner und Taubenrassen) od E.G. friedricha. V tomto díle na str. 297 autor říká: „Zakrslí voláči jsou malí, něžní holoubci a poněvadž první z nich přišli do Německa z Brna, byli krátce pojmenováni voláči brněnskými (Columba gutturosa minima).

            Pod titulem „Český voláč zakrslý“ píše týž autor: Tento holub má mezi domácími plemeny holubů nejmenší tělo. Není-li nafouknout, není větší než hrdlička. Nohy má dlouhé 12 cm, konce křídel jsou o 2 ½ cm kratší než ocas, váží 250 g. Hlava je jemně modelovaná, táhlá s vyšším čelem, zobák je 2 ½ cm dlouhý, mírně na špičce zahnutý, krk dlouhý, vole kulovité a dobře podvázané. Křídla jsou k tělu přitažená, silně zkřížená. Ocas je úzký, nohy dlouhé, jemně opeřené, drápky jemné.Jsou převážně jednobarevní, ale také tygři a straky. Žlutí a červení mají málo výraznou barvu. Nejčastěji jsou isabeloví bělopruzí. Zobáky mají beze skvrn, barvy jemné masové. Stejné jsou i drápky a obočnice. Duhovka je oranžová.

            „Brněnští voláči“ jsou veselí, hbití a stále zamilovaní holoubci, u nichž námluvy, rozevírání ocasu do vějíře a poletování skokem za holubicí nemají koce. Rád se proletuje, tleská křídly a ozývá se hlasitým vrkáním. Poněvadž se stále páří ve stejné čeledi, aby se udržel malým, jsou jeho holoubata slabá, těžce prodělávají pelichání a dlouho zůstávají polonahá. Jejich vajíčka jsou podlouhlá. Jako všichni voláči, tak i brněnští voláči snadnou zkrotnou, stanou se přítulnými a neodlétají do cizího holubníku.

 

            „Plemenné znaky českých voláčů zakrslých jsou: malá, dlouhá, štíhlá postava, dlouhý, tenký, na špičce mírně zahnutí zobák, dlouhý krk, jemné ozdobné vole, jemná linie, vysoké, úzce stavěné nohy, které mimo prsty musí být neopeřené, vysoká, vzpřímená postava a elegantní držení těla , a krásné zbarvení. Vše opačné je vadné.“

            O voláčích pod názvem „Pražský voláč zakrslý“ (Columba gutturosa nana) Friedrich píše, že se podobá předešlému, jenž má poněkud opeřené nohy a prsty, takže se podobá anglickému voláči v miniatuře. Ve všem ostatním odkazuje na brněnského voláče.

            Na stránce 293, a to opět pod názvem „pražský“ dodává, že je ještě menší než předchozí, že má zvláštní kresbu bílou s hnědočervenými prsy a stejně i letkami a ocasem Jsou i v jiných barvách jako straky nebo jako „pražští sedlatí“, zvláště v barvě černé. Silně se nafukují. Jejich domovinou jsou Čechy.

            GOTTLIEB Neumeister ve své knize „Das Granze der Taubenzucht“ vydané ve Výmaru v Německu v roce 1837 uvádí na str. 29-30 pod názvem „Die gemeine deutsche Kropftaube“ – německý voláč, že tito holubi jsou nejtěžší z holubů, mají-li nafouklé vole. Mají dlouhá křídla, jsou hladkohlaví, nebo se špičatou chocholkou. Mohou se tak nafouknout, že vole je větší než celé tělo a nažerou-li se, že hlava se ztrácí ve voleti. Jsou to holubi těžkopádní. Jejich let je nešikovný, snadno rozmačkávají vejce a ušlapávají mládě. Mnoho se nerozmnožuje a proto jsou vzácní. Mimo tyto existuje veliká počet různých smíšených plemen (voláčů), která jsou  velmi plodná. Tomuto pojednání má odpovídat tam kolorovaná tabulka, na které zjistíme asi dnešní voláče slezské a moravské bělohlávky. Pod názvem „Die Holländische Kropftaube“ – voláč holandský, píše , že tento holub má jinou stavbu těla a není tak veliký jako předchozí. Je to prý pěkně štíhlý holub s křídly kratšími než ocas, která k tělu dobře přiléhají. Zobák mají delší a slabší než voláči velcí. Nohy jsou prý velmi dlouhé, opeřené, se supími pery. Tito holubi stojí zpříma tak, že hlava a nohy jsou v jedné kolmici. Málo se rozmnožují a jsou velmi slabí. Jsou plnobarevní černí, červení, žlutí, modří, isabeloví a bílí. Bělopruzí jsou zpravidla isabeloví, červení a modří zřídka. Černě bělopruhé brněnské voláče prý autor knihy vůbec neviděl.

            Na tabulce č. 12 tomuto pojednání odpovídající, nalézáme pravděpodobně zakrslého voláče modrého, izabelového bělopruhového, černého, bílého a voláče černého sedlatého. Poslední dva jsou hladkohlaví.

            Tvrdí-li Neumeister o těchto holandských voláčích, že jsou menší než předchozí voláči němečtí, pak se nemůže jednat o voláče holandské, kteří jsou rousní i se supími pery a jsou značně větší než voláči střední velikosti. Nemají také kolmý postoj. Jde tedy o voláče zakrslé, o kterých Prütz hovoří v obou svých již zmíněných publikacích.

            V roce 1880 vyšla v Mnichově kniha pod názvem „Derpraktische Taubenzüchter“ jako překlad anglické knihy od Lewise Wrighta. Je tam sice zmínka o voláčích zakrslých, ale jen anglických, které prý poprvé v Anglii vyšlechtil John Sebright, současný šlechtitel zakrslých slepiček.

            Bohumil Bauše napsal v pozdější době knihu „Drůbež“. Dílo vyšlo nákladem Al. Hynka v Praze. Rok vydání není však uveden. Bylo však vydáno později než dílo „Geflügelbuch“ z roku 1896. Pro zajímavost uvádím, že v této české knize je 12 barevných příloh různých plemen holubů, podle kterých můžeme sledovat jejich vývoj.

            Pojednání o brněnských, českých a pražských voláčích (na str. 231 a 232) Bauše prostě opsal z Friedrichovy knihy „Geflügelbuch“.

            Probíráme-li důkladně Baušeho stať o holubech po stránce obsahové včetně obrázku na deskách jeho knihy, přijdeme k poznání, že Bauše (v předmluvě k svému dílu to také přiznává), nejen opisoval, ale i vybíral obrázky z knihy „Geflügelbuch“, U Baušeho překvapuje, že cizím plemenům věnuje obsáhlá pojednání, kdežto naše domácí plemena popisuje jen velmi stručně. Nezmiňuje se o plemenech, která tehdy u nás jistě existovala, třebaže ne v tak dokonalých formách jako dnes a přejímá cizí názory, které vznášejí jen chaos při pátrání o původu a vývoji našich plemen holubů.

            Dnešní a jistě i budoucí holubářskou generaci bude zajímat, čím my zdůvodníme, jak tento náš zakrslý voláč přišel k názvu „brněnský“, když byl vyšlechtěn v Praze a jejím okolí. Vysvětlení je snadné a jasné. První podává sám Prüth, který jinak na věci nemohl míti zájmu. Do Německa přicházeli od nás i pražští rejdiči, kteří si udrželi i zde název „pražský“ a dali vlastně základ k vyšlechtění rejdičů štětínských. Našemu zakrslému voláči, poněvadž k nim přišel z Brna, dali název brněnský. Byli to  holubáři německé národnosti, žijící tehdy v Brně, kteří byli ve stálém styku s holubáři v Německu. Pro tyto své známé nakupovali brněnské voláče v Praze a okolí a posílali je do Německa. Byl to brzy po první světové válce zemřelý Němec Geisenauer, který mně a zemřelému šéfredaktoru časopis Zvířena Antonínu Královi

Ze Smíchova, tuto skutečnost potvrdil. Pro německé chovatele nakupoval také brněnské voláče v Praze a okolí již zemřelý Isop z Velvar. Tímto „záslužným“ odčerpáváním byly chovy brněnských voláčů od nás značně zeslabeny.

            Název „voláč brněnský“ vžil se u milovníků tohoto krasavce natolik, že by nemělo smyslu, abychom se dnes zasazovali o jeho správný název „zakrslý voláč pražský“.

            Výslednicí všeho pátrání o původu a vývoji brněnského voláče je především to, co nekompromisně hájíme celá desítiletí a o čem není pochyby v celém chovatelském světě:

            Brněnský voláč je dílem českých lidí a nikoho jiného! Nám proto jedině přísluší udávat směrnice jeho šlechtění i stanoviti jeho vzorník! Těm, kteří by mně snad vytýkali, že při pojednání o původu brněnského voláče neuvádím nebo nerespektuji i jiné spisy, mohu říci jen tolik, že při tak důležité dokumentaci mohou přicházet v úvahu jen taková díla, která svého času byla uznávána za vrcholná a jakostí svého obsahu stala se šlechtitelskou směrnicí ovlivňující snad celý chovatelský svět. Dílka nebo články, jejichž obsah opisoval jeden autor od druhého s méně šťastnými nebo i záměrnými doplňky, nemohou přirozeně přicházeti v úvahu.

            Zkušenostmi našich chovatelů máme podloženo, že zejména v dřívějších dobách vyskytující se brněnští voláči s menšími nebo i většími rousky jsou důkazem, že k jejich vyšlechtění bylo použito některého voláče rousného a že se tak dělo převážně  jen ve snaze zlepšit kresbu pruhů.

            Dnes již naprosto ustálený typ a požadavek brněnského voláče s hladkýma nohama dokazuje, že stejně tak jako jiná plemena holubů, musel i brněnský voláč prodělávat určitá období svého vývoje a že i atavismus zde má své slovo a následky. O těžko zdolatelné práci našich předků svědčí, že ještě dnes se objeví několik pírek na středním prstu u holubů po celé generace zcela hladkonohých.

            Jestliže si naši šlechtitelé řekli a již tehdy opravdu dokázali, že líbivější, elegantnější a krásnější je holub hladkonohý s pěknými pruhy, pak dnešní brněnský voláč je skvělou výslednicí  tohoto starého šlechtitelského směru. Podařilo se jim slučeti v jedno ustálené plemeno různé směry původního křížení, dopěstovali jednak mnohdy úporně se dědící rousky, přenesli na hladkonohé bílé pruhy i vysokou a štíhlou postavu těch holubů, kteří se dříve vyskytovali s rousky. To je naše české šlechtitelské umění, jemuž se právem obdivuje celý chovatelský svět. Tím také přirozeně jednou provždy padá jakýkoliv pokus nebo oprávnění, aby kdokoliv přicházel s rozlišováním voláče pražského a brněnského jen proto, aby tím chtěl dokázat, že brněnský voláč byl vyšlechtěn na Moravě a speciálně v Brně. Tento fakt také skvěle obhájil zemřelý Antonín Král ve své „Zvířeně“, ročník 1929, č. 9 na straně 122-124.

            V cizí odborné literatuře vyskytly se také úvahy, zda k vyšlechtění brněnského voláče nebylo u nás použito voláčů francouzských. Od roku 1900, pokud sám se pamatuji, nebyl u nás francouzský voláč chován a vystavován, tím méně, podle vypravování starších holubářů, importován. O tom, že jinde bylo použito ke křížení s brněnskými voláči voláčů  francouzských, svědčí obrázky v odborné literatuře v kresbě těchto holubů. V takové kresbě se u nás brněnští voláči nikdy nevyskytovali. Nikde také nebyla brněnským voláčům zachována taková čistota původní krve a nikde nebylo dbáno jejich typických znaků jako u nás.

            Teprve v poslední době bylo i u nás použito křížení brněnských voláčů bílých se zakrslými voláči anglickými. Chovatele anglických voláčů provedli toto křížení jen proto, aby u nich docílili lepší stabilitu nohou. Z takového křížení vzešli voláči vyšších postav než voláči brněnští s nohama hladkýma nebo opeřenýma, ale v lepším jejich postavení. Naši chovatele brněnských voláčů vystihli, že některé bude možno použít i k osvěžení  krve brněnských voláčů bílých. Nutno však míti především na zřeteli, že náš brněnský voláč nemá tak úzce stavěné nohy jako voláč anglický, že postavení jejich je poněkud širší a že jen při takové větší stabilitě nohou může brněnský voláč našlapovat na prsty. Je-li v rozměrech jednotlivých částí těla správný vzájemný poměr jako např. délka nohou s délkou krku, pak kříženec s voláčem anglickým bývá i celkově větší.

 

 

 

SOUČASNÝ STAV A POŽADAVKY KLADENÉ DNES NA BRNĚNSKÉHO VOLÁČE

 

            Jaké požadavky klademe na vzhled brněnského voláče? Jakým způsobem posuzujeme jejich jakost? Musíme si především uvědomit, že brněnský voláč je voláčem zakrslým a že celým svým zjevem musí být také představitelem svého plemene. Vzorník říká, že holub měří 35-37 cm holubice 33-35 cm. Měří se při nataženém těle od špičky zobáku ke konci ocasu. Chyby by se dopouštěl ten, kdo by se snažil vyšlechtit zakrslého voláče s nepatrnou schopností k životu a k plemenění. Větší brněnští voláči jsou nežádoucí. Vyskytnou-li se však, pak jsou to zpravidla samci a jen jedno holoubě z hnízda. Takové, jinak bezvadné kusy spojujeme s holubicemi hodně štíhlými.

            Tělo brněnského voláče má být úzké a štíhlé. Máme-li z hejna vybrat nejdokonalejší typ, předložíme jim zrní na zem a srovnávejme je s hora. Zjistíme, že štíhlým brněnským voláčům se kříží křídla hodně vysoko. Ti, kterým se křídla nekříží, jsou kusy silné, široké v zádech. Křídla nosí brněnský voláč vysoko a lehce mu od těla odstávají. Vyskytují se také kusy s křídly nasazenými nízko. Takové se však nemohou nikdy křížit.

            Další posuzování kvality brněnských voláčů, zejména výšky nohou i formy volatosti musíme již prováděti v kleci nebo na krmném stole či na širším prkně v holubníku, kde se brněnští voláči mohou procházet.

            Nohy brněnského voláče mají být 13-17 cm dlouhé, měřeno od nasazení stehna (v kloubu kyčelním) ke konci středního prstu. Mají být rovnoběžné a poměrně v úzkém postoji. Čím blíže jsou k ocasu zakloubeny, tím přímější je postoj celého těla. Nežádoucí je postoj jako tomu je např. u některých voláčů anglických, chůze široce rozkročená, klouzavá a došlapující plně na prsty. Nohy příliš podlomené také zaviňují, že holub nemůže zaujmout žádoucí kolmý postoj. Takoví holibi mají paty blízko sebe, tj. nohy do“X“. Slabost kostí (dědičná) vyskytuje se u brněnských voláčů jen zřídka. Stejně zřídka se vyskytuje rozkročený postoj. Starší typy brněnských voláčů mívaly vystouplé stehenní kosti, tzv. žabí nohy. U dnešních brněnských voláčů tato vada není téměř k vidění. Vyskytují se však vady, kterým při sestavování chovných párů musíme věnovat velikou pozornost. Jsou to poněkud kupředu vykloněné patní klouby (v kolínku). Tato vada se vyskytuje nejčastěji u nejlépe prošlechtěných jedinců. Možno spíše říci u přešlechtěných.

            Pozorováním zjistíme, že některý holub má delší ocas. Činí dojem, jakoby se jím opíral o zem. Je to vada, která se často dědí a činí holuba nepěkným. Někdy zjišťujeme i bohatší opeření podbříšku a na lýtkách.

            Na jiném najdeme krásně kulovité a podvázané volátko, na jiném volátko zploštělé, u holubic mnohdy válcovité, jindy příliš vysoko nebo na stranu se zdvihající nebo všelijak pokřivené. Nafukujeme-li některého holuba, zjistíme, že má vole tvrdé, nepoddajné a že v něm holub vzduch neudrží. Takový jedinec se zpravidla už nikdy nevyfouká.

            Jedinci s přílišným opeřením podbříšku a na lýtkách, i když mají požadovanou výšku nohou, zdají se být nízcí. Proč by chovatel brněnských voláčů nemohl přírodu trochu popravit, když stará moudrost říká, že ze špatného holuba nikdo dobrého neudělá, ale z dobrého holuba může udělat ještě lepšího, aniž by tím páchal podvod. Při opravách je třeba dovednosti. Protrháme-li peří jen trochu více než je skutečně třeba, vzniknou holá, znatelná místa.

            Skutečný chovatel a posuzovatel, aniž by prováděl měření délky nohou, ihned pozná, který voláč má nízkou a který žádoucí výšku nohou. Jde-li o význačnou soutěž, pak ovšem přichází v úvahu každý milimetr a tu je třeba měřit. Málokdy se stane, že by správně vysoký brněnský voláč měl příliš krátký krk. Skoro všichni krátkokrcí brněnští voláči mají zpravidla široká záda. Za vadu se považuje i příliš vystouplá hrudní kost.

            Brněnský voláč, jak již řečeno, nedošlapuje „na plno“, nýbrž jen lehce na prsty, zejména při afektu a s volátkem, které po absolvované klecové drezúře je připraven na náš pokyn nafouknout do kuličky.

            To znamená, že brněnský voláč se má sám nafukovat a nikoliv, aby chovatel nebo posuzovatel sám volátko do žádoucí velikosti a formy vzduchem naháněl. Nepožadujeme, aby volátko bylo nadmíru fouklé, neboť ani takové nepovažujeme za nejlepší. Holubu překáží při páření, sezení na vejcích a létání. I volatost musí být ve správném poměru k celkové velikosti holuba. Prostředně veliké volátko, dobře pod zobák přitažené a podvázané, od hrudní kosti dobře vystouplé, na obě strany stejnoměrně zaoblené, je stokrát lepší než nadmíru veliká koule, která samotnému zvířeti působí obtíže a nám zamezuje možnost udržet holuba v dobré kondici a schopného vychovávat potomstvo. Násilím vymačkávati vzduch z přefouklého volete je trápením. Brněnským voláčům, kteří jevili sklon k přesoukávání již od mládí přepásával jsem volátko leukoplastem, který nedovolil náplň volátka přepínat. S takovými případy setkáváme se zejména u „mladíků“, které ponecháváme delší dobu nespářené. Zkušenost nás přesvědčila také o tom, jak škodí přílišné nafukování volátka, jak se jeho kůže vytahuje, takže po splasknutí visí jako kus vytažené kůže. Upozorňuji i na možnost onemocnění nafukování voláčů, platný i pro posuzovatele.

            Nejen u brněnských voláčů, ale u voláčů vůbec, nutno sledovat vytváření formy jejich volatosti a to od jejich prvního pohlavního dospívání. Je-li v chovné sezóně a zejména při dospívání odchovu dostatek tepla, není zpravidla důvodu, proč by se volatost neutvářela v žádoucí formě a velikosti. V chladné sezóně a u odchovu z pozdějších měsíců však zjišťujeme, že se odchov fouká jen velmi málo a zejména příští holubice.

            Kdybychom v takových případech nepomohli, kůže na volátku zesílí, zvíře se nemůže nafouknout a nefouklé zůstává zpravidla již po celý život. V takových případech je skoro povinností chovatele, aby nejméně jednou denně sám volátko jemně přifoukl. Kůže volátka se pak stává poddajnější, měkčí a holub snáze udrží ve voleti vzduch. Při nafukování musíme holuba držet tak, aby dlaň byla přitisknuta k hrudní kosti, aby vzduch nevnikl pod kůži na prsou nebo i v podbřišek. Palcem a ukazováčkem obejmeme holubu v krční partii pod voletem. Tím dosíláme úplného podvázání. Při nafukování ústy je možno modelovat i volátko a dávat mu správný kulovitý tvar. Dobrou volatost u holubic získáme i tak, že mladé kusy a holubice především, po skončení sezóně separujeme a k holubicím vpouštíme střídavě temperamentní samce, kteří v takovém holubím „harému“ způsobují, že se mladé holubičky dobře vyfoukají a zvyknou si zaujímat žádoucí postoj. Totéž můžeme provádět i s mladými samečky, kterým zase dají školu starší holubice.

            U brněnských voláčů musíme požadovat poměrně nízkou, jemnou, mírně zploštělou hlavu, poněvadž jen taková je typickým znakem našich brněnských voláčů. Zobák mají brněnští voláči poměrně slabý, na špičce mírně zahnutý, zdobený jemným ozobím. Obočnice jsou jemné a úzké.

            Peří brněnských voláčů má být přilehlé a krátké. Nejméně jsou opeřená lýtka, která jsou dobře znatelná. Ocas nesmí být široký, ani dlouhý. Brněnský voláč, jak již bylo řečeno, nesmí se ocasem dotýkat země. Nepěkný je také ocas, který vyhlíží ve svém nasazení jako nalomený směrem dolů. Vidíme to na fotografiích, kdy voláči jsou fotografováni na špalíčku, kořenáči a podobně.

            U některých jedinců, bývá to zpravidla u červeňáků, vyskytnou se v letních měsících odřená, holá volata. Je to zjev nepěkný a možno proň uvádět různé důvody. Snad je to jemnější strukturou peří, zejména u červeňáků, nebo některými péřovými parasity, ale i nevhodnými krmítky a napáječkami, o které se peří dře a láme. V zimních měsících namrzá také voda holubům na peří. To se podpaří a holubi ho odřou.

            Na brněnském voláči požadujeme, aby myšlená přímka od oka k nohám byla skutečnou kolmicí. Brněnští voláči, kteří se přespříliš prohýbají dozadu (brněnští voláči přefouklí nebo s plochými volaty), měli by kolmici za nohama. Před nohama zase ti, kteří se přespříliš naklánějí dopředu. Ideální kolmý postoj je nejvyšší metou a je podmíněn vždy rovnou, dobře napjatou nohou. Při výběru dávejme přednost holubům malým, jemným a s kolmo vzpřímenou postavou. Prsa musí být dlouhá a úzká. Přední partie musí být delší než partie od nohou k ocasu. Silná prsa mají největší vliv na ztrátu štíhlosti.

            Někdy se vyskytuje mírné opeření na středním prstu. Jsou-li však vyrážející pírka již holoubatům odstraněna, zpravidla již nerostou a noha zůstává hladká.

            V článcích o brněnských voláčích bývá málokdy vzpomenuto důležité a velmi charakteristické vlastnosti, na kterou již naši předkové kladli velikou váhu a která i dnes musí být požadována. Brněnští voláči na nižších nohách a hrubších tě správně nevrkají. Při vrkání se uklánějí příliš hluboko a vrkají hlasitě. Jasné vrkání je projevem holuba nedokonale volatého a silného. Takové musí být považováno za vadu hrubou, stejně jako přílišné hrbatění. Požadavkem je, aby se vrkající holub ukláněl co nejméně, nejvýše 45 stupňů. Jeho hlas musí být takový, jakoby mu vrkání činilo obtíže, jakoby měl hrdlo sevřené. Takové vrkání je vlastností jedinců dokonalých postav a dobře formovaných volátek.

O BARVÁCH BRNĚNSKÝCH VOLÁČŮ A JEJICH KŘÍŽENÍ

 

            Jedním z nejzajímavějších úseků v chovu brněnských voláčů je křížení barev. U těchto holubů je možno provádět celou škálu pokusů a kombinací. O které chovatelé jiných plemen jsou ochuzeni. Mnohé barvy – máme na mysli barvu izabelovou, červenou, žlutou i kresbu čápí – zůstanou i nadále zkušebním kamenem šlechtitelské zdatnosti a trpělivosti.

Při spojení bílého holuba s izabelovou holubicí získáváme v odchovu jedince v barvě modré bělopruhé, myšové i stříbřitě bělopruhé. Myšový holub z tohoto křížení spojen s holubicí červenou, může dát odchov v barvě plavé, ale i žluté i slabě červené. Je-li modrý bělopruhý holub zplozený spojením bílého holuba s izabelovou holubicí, spojen opět s holubicí bílou, dává tmavé myšáky, modré bělopruhé i jedince zcela bílé.

            Žlutý holub spojen s holubicí izabelovou, dává odchov žlutý, rovný i isabelový bělopruhý.

            Velmi oblíbenou barvou brněnských voláčů je barva červená, která činila veliké potíže našim předkům a činí dosud i nám. Bíle žíhaná pírka vyskytují se velmi často v letkách a ocase a mnohdy i za krkem. Tím současně trpí i pruhy. Bývají zpravidla příliš široké, rozplizlé a nevýrazné. Nakřížením brněnského voláče plnobarevného, tvrdého v barvě, který musí pocházet z rodičů bělopruhých, tyto nedostatky odstraníme. Stejně možno použít i brněnského voláče žlutého, pokud ovšem pochází ze spojení červeného se žlutým, což se v poslední době provádí s velmi dobrými výsledky. Máme-li bezvadného červeňáka s pěknými pruhy, pak mu jistě nebudeme vytýkat malé tmavší skvrnky na zobáku nebo v ozobí a vadnější lesk. Takoví holubi mají zpravidla sytou barvu bez bíle žíhaných per a jsou v chovu nepostradatelní. Stojí za zkoušku a získáme tím i novou krev, spojíme-li izabelového holuba s červenou holubicí. Z takového spojení obdržel jsem odchov pěkně žlutý i červeňáky v tupější sice barvě, které jsem použil opět do červených.

            U žlutých, stejně jako u červených, jsou odstíny tmavší i světlejší a stejné i vady. Barvu žlutou posilujeme křížením s červenými, u nichž některý z předků musí být vždy žlutý. Takový také musí pocházet bezpodmínečně z bělopruhých, poněvadž u žlutých se pruhy ztrácejí velmi často. Žlutý brněnský voláč s hermelínem dává odchov převážně žlutý i odchov v barvě tmavší isabelové. Křížení žlutých s černými se nedoporučuje.

            U černých holubů, příliš příbuzensky spojovaných, objevují se světle žíhaná pera v letkách, ocase, na bocích i v podocasníku. V těch případech je opět na místě křížení s plnobarevnými. Takové spojení však vyžaduje značnou trpělivost než dosáhneme opět odchov bělopruhý. Ten se totiž objevuje až ve druhé a třetí generaci. Novou krev do chovu černých můžeme získat i tak, že spojíme nejdříve černého s izabelovou. Odchov od nich bývá zpravidla barvy myšové s pěkně protaženými pruhy.l Z těch si pro křížení ponecháváme myšáky nejtmavší a s nejméně narezlými pruhy a volátky.

            Černý brněnský voláč ve spojení s modrým dává zpravidla odchov tmavošedý se znatelně černými pruhy a tmavými letkami. Takový odchov se ovšem nehodí k dalšímu spojení s černými, nýbrž s holuby modrými, chceme-li u nich získat sametově černé pruhy a letky. Spojení černých brněnských voláčů s bílými dává odchov převážně strakatý, který je pomocnou kresbou při docílování černých čápků, ale i odchov zcela bílý, černý bezpruhý i bělošpicí. Stejně tak můžeme použít červeného plnobarevného a bílého k docílení stejné kresby. Černého brněnského voláče s červeným nebo žlutým spojovat nelze. Odchov od takového spojení bývá barvy namodralé, železité. K dalšímu chovu je nepoužitelný.

            Skvostného zabarvení jsou hermelíni a isabeloví. Je to barva nejjemnějšího přechodu mezi barvou žlutou a červenou. Zbarvení je tak světlé a jemné, že je lze označit za krémové s nepatrným nádechem do růžova. Barva nesmí  být však tak nevýrazná, aby pruhy nebyly znatelné. Vzácně se vyskytují hermelíni s nádechem barvy citronové, tzv. citroňáci. Světlejším odstínům barvy isabelové říkáme správně hermelín, tmavšímu isabelový. U těchto posledních bývá výraznější barva na volátku, krku a někdy i potemnělý zobák. Naši isabeloví i hermelíni jsou nesporně velmi šťastnou výslednicí různých barev a jejich odstínů. Prováděti v tomto směru různá křížení barev znamená dočkati se mnohdy nečekaných překvapení. Ze spojení izabelového samce s bílou holubicí viděl jsem odchov skvěle modrý, plavý, stříbrný i straky i čistě bílý s barevnými ocasními lemy. Tříbarevní ve spojení s modrými černopruhými dávali i modré kapraté. Bílí s barevně stříknutou hlavou s barevným lemem ocasu ve spojení se žlutým nebo červeným bělopruhým, dali mně po mnoha letech základ k vyšlechtění kresby čápků ve všech barvách.

            Křížením izabelových se žlutými můžeme posílit barvu izabelovou, ač z takového spojení dostáváme i velmi pěkné žluťáky. Isabeloví s modrými dávají zpravidla barvu plavou i stříbřitou s více nebo méně pálenými volaty.

            Vydatnými pomocníky při získávání krve, někdy i dobrého typu, jsou býlí brněnští voláči. Jejich pomocí lze získat tygry i straky všech barev a stejně i brněnské voláče bělokoré. Bělokoří brněnští voláči  se k vyšlechtění čápků ovšem nehodí, poněvadž u nich musí být letky a ocas vždy barevné.

            U bílých dáváme přednost červeným nebo růžovým obočnicím před obočnicemi bledými. Růžové obočnice jsou nesporně líbivější. Jsou tím vzácnější, že těchto obočnic nebylo docíleno křížením s jinými plemeny, nýbrž křížením holuba světle myškového s červenými obočnicemi, s bílým brněnským voláčem. Bílí s těmito obočnicemi jsou nepatrně žlutavého nádechu. Jejich peří je krásně slité, jako ukované. Bývá po celý rok čisté a nepřijímá  nečistotu. U holubů bílých vápenné barvy a lesku se vyskytuje zobák i obočnice bledě. U těchto však opeření není tak dokonalé a uspořádané.

            Modráci jsou rovněž ve světlejším a tmavším odstínu. Světlým modrákům s pěkně černými a dobře protaženými pruhy dáváme v každém případě přednost. Tmavších modráků používáme k udržení černých pruhů i barevných zad. V nejhorších případech, jak již bylo řečeno, i kříženců modrých s černými.

            Světle modrých černopruhých brněnských voláčů se došlechtíme, použijeme-li do modráků brněnské voláče bílé. Z bílých použijeme jen jedince dokonalých postav a perlového lesku na volátku. Výslednicí z takového křížení bývají buď tygři, kapratí nebo bezcenní šediváci. Spojíme-li v druhé generaci modráky s pěkně zeleným leskem na voleti s takto získaným kaprákem, získáme překrásné světle modré kusy dokonalých postav. U takových holubů vyskytují se však bílá záda a někdy i lehce narezlé pruhy. Obojí odstraňujeme křížením s tmavými jedinci barevných zad a s výrazně červenými pruhy.

            Modrých bělopruhých, kteří se u nás dříve těšili  veliké oblibě, je dnes poskrovnu. Je jistě naší povinností tyto zbytky zachránit za každou cenu a počet holubů této kresby a kresby rozšířit. Ke křížení a získání nové krve posloužili by nám jistě kusy barvy světle myšové, bělopruhé. Naší snahou budiž dopěstovat často se vyskytující pálená volátka i pruhy. To se nám jistě podaří pomocí modrých černopruhých. Bílé pruhy u našich modráků jsou zpravidla bez tmavého lemu.

            Křížení různých barev a jejich odstínů je pro nás nejen nutností, ale velikou výhodou, neboť jen tímto způsobem můžeme našemu brněnskému voláči udržet jeho typ.

            Ze zkušenosti víme, že bílý pruh brněnských voláčů má sklon buď k mizení nebo i k nežádoucímu rozšíření a nepravidelnosti.l Bílé pruhy jsou nesporně velmi krásnou ozdobou a jsou nejpádnějším důkazem, že brněnský voláč je dílem českých lidí. Při sestavě chovných párů počítejme raději s tím, že dva partneři širokopruzí dají odchov s nežádoucně širokými pruhy a mimo to i bíle žíhaná pera v letkách a ocase. Proto spojujeme širokopruhé s úzkopruhými i s plnobarevnými, pocházejícími z pruhových.

            Samostatnou skupinou brněnských voláčů tvoří čápíci, kterým se u nás říkalo tygři, jako pražským rejdičům. Dosáhnout u nich správnou kresbu a sytost barev je velmi pracné a je jistě důvodem, proč tito krasavci mají u nás nejméně milovníků. Bývaly doby, kdy se u nás těšili značné oblib. Nescházeli na žádném holubníku stejně jako tygři v hejnech našich rejdičů.

            Čápíci jsou zpravidla poněkud silnější, ač v poslední době i tento stav se značně zlepšuje. Hlavy měli čápkové vždy jen barvou stříknuté. Vypěstoval-li před druhou světovou válkou zemřelý význačný chovatel brněnských voláčů př. Krause v Lipsku za celý život jen jednu černou čápku s plně barevnou hlavou, která proběhla všemi největšími výstavami v Německu, neznamená to, že domovina brněnského voláče musela by podle toho opravovat vzorník.

            V odborném německém časopise „Thüringer Kleintierzüchter“ č. 15 z roku 1957 reaguje kritik Alfred Hnise na dopis od našeho speciálního klubu a přiznává, že nikde jinde kromě ČSR, se nesejdeme s brněnským voláčem čápá kresby. Naši chovatelé by se proto této krásné varietě brněnských voláčů měli plně věnovat a přivést ji na bývalou výši.

            Kdo chce začít s chovem čápků, musí se především ozbrojit nutnou dávkou trpělivosti a uvědomit si, že čápek se ustaluje v kresbě až třetím rokem. Proto nelze předčasně dělat závěry, co v chovu třeba druhým až třetím rokem bude nebo nebude třeba. V každém případě počítejme s tím, že bílé nebo bíle žíhané pírko v letkách nebo v ocase nebude ani během tří let nahrazeno barevným. Jedno i dvě taková pírka nejsou však důvodem, aby i takoví byli z chovu vyřazeni, mají-li ovšem ostatní pera skutečně dobře probarvena. V chovu této variety platí více než kde jinde zásada: Vady jednoho nahrazovat přednostmi druhého! Chovatel čápků musí vědět, že může při šlechtění použít i bílého, pokud ovšem pochází z čápků, musí si vážit světlých i tmavých tygrů, jichž pomocí může regulovat kresbu čápků.

            V posledních letech děly se u nás pokusy znovu vyšlechtit brněnského voláče v kresbě sedlaté. Ke křížení bylo použito pražských rejdičů, rakovnických kotrláků i staváků sedlatých s neuspokojujícími výsledky. Tyto obtíže by nasvědčovaly tomu, že skutečně typický brněnský voláč v barvě sedlaté nikdy neexistoval a že barevné jejich obrázky byly již tehdy zbožným přáním.

            Tygři až světlí nebo tmaví, mají-li pěknou, pravidelně rozloženou kresbu, jsou rovněž velmi pěkní. Můžeme křížit nejen tmavého tygra se světlým, ale i červeného tygra s černým, červeného se žlutým a opačně. Pomocí tygrů, jak jsem již řekl, můžeme velmi šťastně zasahovat do regeneračního procesu čápků. Podaří-li se nám vyšlechtiti tygra modrého, což by byl případ opravdu vzácný, pak i takového můžeme spojovat s černým k udržení barvy modré.

            V německé odborné literatuře, jak jsem již řekl, najdeme brněnského voláče i v kresbě voláčů francouzských. Třebaže jsou to jen malířské výtvary, přece jen jasně mluví o tom, kudy se ubíral směr šlechtění v cizině.

 

 

Z CHOVATELSKÉ PRAXE

 

            Místo, kde chceme brněnské voláče chovat, musí být především suché, chráněné před větry, nepohodou a na výsluní. Holubník pro ně musí být vždy komorový, buď na dvoře, zahradě nebo na půdě, ale žádný jiný! Musí být prostornější než pro jiná plemena, poněvadž brněnský voláč při nepohodě a silném větru drží se většinou doma. Miluje místa, odkud má výhled do okolí, neboť se rád ve značné výši proletuje.

            Kotce musí být vždy tak vysoké, aby do nich mohl brněnský voláč pohodlně vstoupit a nemusel se příliš shýbat. Pro staré i pozdější odchov nutno mít v holubníku dostatek sedaček, aby na nich, zejména v noci, mohli klidně odpočívat. Na sedačky si zvyknou tak, že každou noc sedí na stejném místě.

            Ideální hnízdění pro brněnské voláče ji nízko při zemi. Vyvarujeme se tím pádů holoubat, které zejména u brněnských voláčů mívají neblahé následky. Nejvyšší počet kotců nad sebou má být čtyři. První dva dolejší, od dalších dvou nahoře buďte náležitě přepaženy, poněvadž jen tak se brněnský voláč nesplete a nepere se v cizím kotci. Je-li kotců nad sebou více, často se jedinec splete a svede boj s obráncem svého hnízda.

            Nikdy nenechávejme brněnské voláče hnízdit bez umělého hnízda a nedopouštějme, aby si sám z různého materiálu stavěl hnízdo na podlaze kotce. Brněnský voláč má vždy hnízdit v umělém hnízdě, které musí být vždy hlubší než normální. Má být 19-20 cm široké a 7 cm hluboké. Jen v takových hnízdech se drží vejce i holoubata pohromadě. Holoubata musí držet nohy přitažené pěkně pod sebou a nemohou je roztahovat na stranu.

Proto jen v takových hnízdech rostou brněnskému voláči rovné nohy. Jen po dobu sezení brněnských voláčů na vejcích možno použít hnízd poněkud mělčích i širších. V takových sedí brněnský voláč pohodlněji, poněvadž celé jeho tělo je položeno v hnízdě. Vole a zadní partie těla nepřesahují okraj hnízda. Obtíže při chovu možno zdůvodnit také tím, že vysokonohý voláč má značné obtíže při sezení na vejcích, neboť se mu nohy brzo přeleží. Samci sedí zpravidla i na hnízdě fouklí. Také vysoké nohy vadí nešikovným jedincům při páření. Holoubatům ve stáří asi 10 dnů musíme taková hnízda změnit na hlubší. Dbejme také, aby si brněnští voláči sami do hnízda nanosili podestýlku a hnízdo si upravili. Podestýlku pod holoubaty asi po 14 dnech nahradíme krátce řezanou slámou, hrubými pilinami nebo krátkými hoblovačkami, do kterých můžeme přidat trochu DDT, Dinocitu i tabákového prachu proti cizopasníkům.

            Brněnský voláč, vyšlechtěný na vysoký stupeň dokonalosti a při jemnosti jeho stavby těla nemůže být považován za holuba užitkového, který nám během roku vychová několik zdatných holoubat. Nejzdatnějším odchovem bývají zpravidla první jarní holoubata. Řádný chovatel brněnských voláčů se nikdy nechlubí počtem odchovaných holoubat, nýbrž vždy jen jakostí odchovu.

            Jsme-li nuceni vejce podkládat pod chůvy, pak za takové používáme brněnské voláče horších kvalit nebo některé z menších plemen holubů. Mnohé holoubě zachráníme i tak, že do jednoho hnízda přemístíme od dvou párů stejně vyspělá holoubata. Jinak silnější odstrkuje slabšího tak dlouho, až i staří slabší holoubě přestanou krmit. Pamatujme si, že přemísťujeme jen holoubata, nikoliv hnízdo.

            U brněnských voláčů je důležitý i včasný odstav holoubat. K tomu slouží buď větší klec nebo přehrada v holubníku.

            Příbuzenskou plemenitbu rozumnou a prováděnou s jedinci naprosto zdravými, bezvadně vyspělými a předem vyzkoušenými v přenášení svých vynikajících vlastností na potomstvo, považují za základ úspěchů.Krevní plemenitba a dobře sestavené chovné linie jsou v každém případě bezpečnější než stále zavádět do chovu novou a hlavně neznámou krev. Každý nový a neznámý kus je pro nás nesporně otazníkem, který přichází k zodpovědění mnohdy až za dlouhou dobu.

            Osvěženou krev do chovu můžeme získat i tím způsobem, že několik našich pěkných kusů dáme příteli, kde holubi jsou odkázáni žít v jiném životním prostředí a za jiných podmínek než doma. U takových  holubů nastává během doby změna krve. Vezmeme-li si pak od takových holubů odchov, je to pro nás jedinečným přínosem osvěžené krve. Tento způsob má tu neobyčejnou přednost, že dopodrobna známe znaky, přednosti i vady jejich předků.

            Na holubníku kromě brněnských voláčů nemá být chováno jiné plemeno. Především proto, že každé vyžaduje jiné výživy a také proto, že manželská věrnost u brněnských voláčů při jejich temperamentu není brána příliš přísně. Všimněme si např. jak holubice, i když sedí v hnízdě na vejcích, za nepřítomnosti svého partnera snadno reaguje na samce, který je temperamentnější a jasně věrný. Zvláště nevolatá a pohyblivější plemena mohou nám celý chov svými potomky pokazit k nepoznání.

            Velmi důležité je nespojovat pro chovnou sezónu jedince z prvního roku stáří. Než se takový mladý pár vybouří z líbánek, bývá pomalu konec sezóny a naše naděje přecházejí v niveč. Vždy v páru má být jeden starší, který se nám v předchozí sezóně dobře osvědčil. Takový nebo taková, přitáhne již mladšího k povinnostem. Jedince stejného stáří, kteří se nám v odchovu již osvědčili, můžeme již spojovat bez obav.

            Holubník nesmí být nikdy holuby přeplněn. Brněnští voláči jsou totiž na sebe velmi žárliví a kde jen mohou, sráží jeden druhého při páření.

Chovná sezóna začíná pro brněnské voláče v březnu a končí zpravidla v polovině srpna. V tu dobu jsou již chovné páry značně vyčerpány, začínají pelichat a když necháme i pozdější holoubata vylítat, přicházejí s celkovým vývojem a pelicháním do chladných měsíců. To je také příčinou, že některý kus, třeba bezvadný, nemůže se řádně vyfoukat jen proto, že jeho vývoj a pohlaví dospívání připadlo již do chladných měsíců. V tu dobu klesá již i temperament u starých párů. Na vlhké a větrné počasí je brněnský voláč velmi citlivý.

            Brněnské voláče není třeba rozdělovat podle pohlaví po celou dobu zimního odpočinku. Stačí rozdělit je po skončené sezóně a přepelichání podle pohlaví na 2-3 měsíce, odstranit hnízda a uzavřít kotce. Pak mohou být zase pohromadě, poněvadž chlad stejně u nich způsobuje nezájem o plemenění.l Brněnští voláči tak si zvyknou, že uzavření kotců je pro ně znamením skončení sezóny a počátkem doby odpočinku. Podle pohlaví rozdělujeme ovšem jedince, které hodláme přepářit a pak kusy, které jsme vybrali pro výstavu.

            Každý komorový holubník má být seřízen tak, aby se dal přepažit na dvě části, abychom mohli jeden den vypouštět holubice, druhý holuby. Kusy k přepáření dáme do jiné poloviny holubníku než v minulém roce hnízdili,aby na starý kotec spíše zapomněli. Nutné však je včasné spáření a případné přepáření uskutečnit v zimních měsících, aby v době nasedání měli již oblíbený kotec na jen druhého. Jen tak máme předem zajištěný úspěch.

            Veškeré přestavování, přemísťování a úpravy na holubníku musí být dokončeny v zimních měsících. V době nasedání musí být na holubníku klid, pořádek a ticho, které může rušit jen něžné houkání dvojic našich krasavců. Také pohyby chovatele musí být klidné a neukvapené.

            Ještě dva vyzkoušené momenty z praxe: Sledujeme, jak hodnotný odchov se líhne z vajec podlouhlých, jaký z vajec poměrně kulatých. Z úzkých vajíček bývá odchov zpravidla hodnotnější – štíhlejší.

            S prodejem odchovu nepospíchejme jak v zájmu našem vlastním, tak v zájmu těch, kteří si od nás žádají odchov. Vždy vyčkejme až do jeho řádného přepelichání a vyfoukání. Mladík, který nemá např. korektní pruhy, může je mít po přepelichání zcela bezvadné. Odchov s počátku mále nebo nepatrně fouklý se může zlepšit k nepoznání.Totéž platí o kresbě tygrů a čápků. Z jedince, kterého považujeme např. za příštího samce, vyspěje někdy nádherná holubice nebo naopak. Uvědomělý chovatel nechává vylítat skutečně jen to dobré, co se přibližuje vzorníku. V podzimních měsících provedeme další radikální kontrolu a pro příští sezónu ponecháme skutečně jen to nejlepší. Tím docilujeme vždy více a více vyrovnané jedince, ustálené v typu.

            Pamatujeme si: Každý se dá napálit jen jednou! Poctivě a dobře posloužit je nejúčinnější reklamou chovu!

            Při chovu brněnských voláčů se nám velmi dobře osvědčuje voliéra před holubníkem. Odpadávají především obavy před ztrátami, neboť můžeme stále počítat s plným počtem vychovaných holoubat  i pracně získaných kusů za naší nepřítomnosti. Vyhovuje-li voliéra ve všech směrech, především rozlohou, je pro holuby, jejich kondici a standardní požadavky, často lepší, než úplná volnost. Máme na mysli voliéru na zahradě nebo na dvoře. Občasné vypuštění holubů z voliéry, jsme-li přítomni a máme-li možnost dohledu, holubům jen prospívá.

            Holuby, které jsme zakoupili z voliérového chovu, usazujme opatrně, neboť takoví jsou s počátku na své okolí méně vnímaví a bojácnější. Jinak se brněnský voláč orientuje velmi snadno a je dobrým letákem.

            Chyboval by ten, kdo by měl brněnské voláče v zimě stále zavřené v holubníku. Holubi potřebují i v zimě proletu a pohybu.

            Špatně bychom pochodili a z našich brněnských voláčů bychom vychovali neduživce, kdybychom chtěli opravovat přírodu nebo holuby od přírody oddalovat. Okénko ve výletu, není-li přílišný mráz, necháme po celý den otevřeno. Zavíráme je až k večeru, kdy holubům současně na noc předkládáme zvýšenou  dávku krmiva. Všimněme si, že i v zimě, nastane-li oteplení, koupají se ptáci v kalužinách. Totéž můžeme popřáti i našim brněnským voláčům v trochu přihřáté vodě.

 

O VÝŽIVĚ BRNĚNSKÝCH VOLÁČŮ

 

            Výživa brněnských voláčů vyžaduje z naší strany větší péči než jiná plemena. Je škoda, že se tato skutečnost často přezírá. Nutno krmit velmi opatrně a odměřeně a podávat vždy jen tolik, kolik holubi sežerou, jak říkáme „na jedno posezení“. Přidávat můžeme jen v těch případech, kdy staří krmí holoubata. Holubi nesmí nikdy ztloustnout, musí se ve voliéře stále pohybovat, přeletovat, orlovat, bouchat křídly a stále něco shánět. Nesmíme zapomínat ani na poskytování potřebných nerostných látek a zelené krmivo, např. rozsekaný hlávkový salát, špenát, ředkvičkovou nať, žabinec, vzklíčené zrní nebo různé druhy mužíků vysázené v truhličkách.

            Je třeba vystříhat se také předkládání krmiva a látek, které tvoří tuk stejně jako výživy příliš jednostranné. U skutečně uvědomělého chovatele nenajdeme kukuřici, leda jen skutečnou čenkvantinu nebo rozšrotovanou na malé kousky jako teplotvorné krmivo v době mrazů. V žádném případě nepředkládáme hrách nebo boby. Za krmivo pro brněnské voláče se hodí především dobrý ječmen, především ječmen orážený, drobná vikev letní, neloupané proso, pšenice, lněné semeno, semenec, řepka a konečně i velmi výživný loupaný oves, podávaný jen v malých dávkách. Poslední čtyři slouží jako pochoutka, nebo jako prostředky, podporující rychlejší přepelichání, získávání lesku peří, při výchově holoubat a k povzbuzení pářivosti. Podávání přílišného množství vikve i pelušky vzbuzuje mnohdy nežádoucí pálivost. Na nehnízdícího holuba se počítá jen krmná dávka v letní době cca obsahu vaječního kalíšku. Musí to být ovšem krmivo skutečně hodnotné.

            Vole brněnského voláče velmi citlivě reaguje na množství a především na jakost krmiva. Dopustíme-li se chyby, může naše nedbalost zavinit i smrt nejušlechtilejších kusů. Je-li obsah volete těžký, klesne na žaludek, potrava nemůže z něho odcházet, zůstává ve voleti a kysne.Holub pak přestává žrát, hodně pije a zvrací zobákem i nosními otvory našedlou a kysele páchnoucí tekutinu.

Uvádím nejběžnější a vyzkoušené prostředky, jak si počínat, jsme-li náhle postaveni před takový případ a má-li holub jak říkáme svislé vole. Holubu vpravíme nejdříve do volete (ústy) hodně vlažné vody nebo mléka, holuba sehneme hlavou dolů a mírným hnětením vymačkáme opatrně obsah volete. To opakujeme, tolikrát, až je volátko prázdné. Nepodaří-li se nám obsah volete tímto způsobem odstranit, pak vstrčíme holuba do staré punčochy a vole stažením punčochy zvedneme do výše tak, aby obsah volete mohl přecházet do hrtanu. Okraj punčochy s holubem pověsíme za očko na hřebík. Jiný způsob je obrácený. Holuba v punčoše obrátíme hlavou dolů, hlavu mu nazvedneme dlouhým hřebíkem ve zdi, kde holub visí, aby mu hlava nevisela dolů. I takto umožníme odchod krmiva do žaludku.

            Nejkrajnějším prostředkem záchrany je operace volete. Před operací si musíme především uvědomit, že stěna volete se skládá ze dvou samostatných částí. Na řezu máme nejprve kůži a pak teprve samotné vole, tj. rozšířený jícen. Operace se provádí řezem do obloučku. Místo, kde budeme provádět řez, musíme zbavit peří a natřeme jodovou tinkturou, abychom se vyvarovali zánětu a hnisání rány. Operaci samu provádíme na dvakrát. Nejdříve prořízneme kůži a stáhneme ji trochu dolů. Řez na voleti uděláme asi o 1 cm níže a jen tak dlouhý, aby postačil k odstranění obsahu volátka. Pak volátko vypláchneme vodou, kterou jsme jen lehce do růžova obarvili hypermanganem.

            Spodní řez volete šijeme tenkou jehlou a desinfikovanou hedvábnou nití. Spodní ránu přikryjeme odchlíplou vrchní kůži a tuto šijeme stehem řidším. Pozor, abychom vole na některé straně příliš nepřitáhli, neboť pak by se mohlo stát, že holub může mít vole na jedné straně vyboulené, na druhé zase propadlé. Po operaci musí ležet holub v naprostém klidu, má být krmen kuličkami z ovesných vloček a napájen vlažným a ředěným mlékem, aby zase netrpěl průjmy.

            Holuby, kteří trpí na překrmování a svislé vole, nutno mít stále pod dozorem, krmit odměřeně a raději častěji. Takovými holuby také výstavy neobesíláme.

            Přikrmování holubů děje se nejvíce na výstavách, kde holubi, ať jakéhokoliv plemene, mají být krmeni zvláště obezřetně. Zvláště první jejich nakrmení při příchodu na výstavu, má být co nejmenší. Platí to u voláčů všech plemen a o brněnských voláčích především. Z hladu dovedou se holubi tak nacpat, že všechna chovatelská práce s přípravou holubů na výstavu stává se zcela bezpředmětnou. Holub s přeplněným voletem je bez figury, sedí skrčen v koutku klece se svěšeným voletem a domů se vrací často jen uhynout.

            Na výstavě se má krmit ráno a k večeru a vždy jen tolik, kolik holubi sežerou. Krmení má být svěřeno výhradně chovatelům voláčů.

            Ti vystavovatelé, kteří na výstavách se domáhají, aby holubi měli po celou dobu výstavy plná krmítka zrní, patří bohužel mezi ty, kteří ani doma své holuby účelně nekrmí.

VÝBĚR A PŘÍPRAVA BRNĚNSKÝCH VOLÁČŮ NA VÝSTAVU

 

            Výběr brněnských voláčů pro výstavu není snadný. Je mnohem obtížnější než u jiných plemen holubů. Co je tu měření, nafukování, porovnávání a cvičení jen proto, aby holub získal chovateli nejvyšší vyznamenání. Chovatelům brněnských voláčů mohu doporučit, aby si na holubníku seřídili širší prkno ve výši oka, kde by prováděli výběr jedinců. Zde můžeme pohodlně jednotlivce porovnávat a určovat pro výstavu.Vyžaduje-li toho stav peří, je důležité holuby světlých barev vykoupat. Toto provádíme před výstavou raději dříve, nejméně 14 dnů. Holubu se peří promastí, urovnají se větvičky per a peří se vrátí do přijatelného stavu. Nutno však upozorniti, že ani nejdokonalejší koupelí nepodaří se nám dosáhnout přirozeného stavu peří. Účelnější je skončit s vybranými holuby pro výstavu, dříve chovnou sezónu, neboť takovým holubům umožníme řádné přepeření a promaštění peří ještě v teplejších měsících. Holubník udržujeme v naprosté čistotě, holubům popřáváme častou koupel a zabraňujeme jim v pošpinění peří.

            Přítulnost a poměrně značná inteligence brněnského voláče dovoluje podrobit jej klecové drezúře. Počínáme si asi takto: Především si zhotovíme klec s několika přepážkami, které se dají vysouvat. Cvičení se provádí tak, že přepážky zastřeme lepenkou připínáčky a do oddílu v kleci umístíme vždy holuba vedle holubice. Do oddílu můžeme dát špalíček asi 7 cm vysoký a 8 cm široký. Soudcovskou hůlku neb proutkem pomůžeme holubu na  špalíček a upravujeme ho do žádoucí posice tím, že mu proutkem lehce přejíždíme od hlavy k ocasu, jak to konečně provádí i posuzovatel při hodnocení typu u všech voláčů. Při tom provádí milovník brněnského voláče ještě jiné kousky, které nesmí vidět neholubař. Stojí totiž před klecí, uklání se, vrká a houká jako holub nebo holubice s nafouknutými tvářemi. Jsou-li potom jak samci, tak samice začnou vrkat, nafukovat volátka, skloní ocas do vějíře a přiskočí k chovateli. Zvláště holubice jsou v tomto směru velmi roztomilé a při dostatku času je možno vycvičit je tak, že sedají chovateli na ruku a na pokyn i v kleci předvádějí svoji jedinečnou krásu.

            Ani největší dokonalost není jistě zvířeti nic platná, nedovede-li jí předvést na výstavě. Je to jeden z požadavků a podmínek úspěchu na cestě za oceněním a odměnou. Holub musí být v kleci absolutně klidný a je-li nafouknut, musí stát jako živý model.

            Nutno připomenout, že voláč musí být pro výstavu i v dokonalé kondici. Příliš dobře živený a vykrmený voláč, stejně jako rozpelichaný a ušpiněný, není ozdobou výstavy ani reklamou pro chovatele. O tom, že nohy a kroužky musí svítit čistotou, nemusím se snad ani zmiňovat.

            S voláči vůbec přicházejme na výstavu raději dříve, aby si na nové prostředí před oceňováním zvykli. Po návratu z výstavy nepředkládejme brněnským voláčům příliš tučné a těžké krmivo. Postarejme se raději o pročištění jejich ústrojí mírnými desinfekčními prostředky. Stačí předložit jim k pití vlažnější vodu, kterou jsme lehce do růžova obarvili několika zrnky hypermanganu.

            Závěrem si zodpovězme otázku, proč se voláč na výstavě nefouká a jaké jsou toho příčiny. Bývá jich několik. Buď se nemůže vůbec foukat a pak je to voláč nedokonalý. Bývají to zpravidla výletci z podzimu, kteří se většinou již řádně nevyfoukají po celý svůj život. Dalším důvodem je zima ve výstavní místnosti, zmíněné již překrmování voláčů na výstavě a nezvyklost voláčů na klec. Tyto okolnosti jsou mnohdy důvodem, že holub, který na výstavě neumí zaujmout žádoucí postoj, je klasifikován často hůře než skutečně zasluhuje. Je to vinou chovatele, nikoliv posuzovatele!

 

VZORNÍK BRNĚNSKÉHO VOLÁČE

 

Původ: Čechy a zejména Praha s jejím okolím

 

Znaky plemene: Brněnský voláč patří mezi voláče zakrslé a je v prvé řadě holubem tvaru. Proto na něm oceňujeme především jeho štíhlou, vysokou a velmi líbivou vzpřímenou postavu, vysoké, rovně a poměrně úzce stavěné nohy (ne ovšem tak úzce jako u voláčů anglických), kulaté a dobře podvázané volátko. Je velmi jemné kostry a plný životnosti. Příznačné jsou jeho tzv. žabí skoky za holubicí do vějíře rozloženým ocasem, našlapováním na prsty, zcela mírný úkon při vrkání, který nesmí být hlubší 45 stupňů, tleskání křídly, tzv. orlování. Hlas jeho zní jako se sevřeného hrdla. Holub měří 35-37 cm, holubice 33-35 cm. Měříme při nataženém těle od špičky zobáku ke konci středního prstu.

 

Hlava: K tělu přiměřená, jemně modelovaná, podlouhlá, mírně zploštělá, do záhlaví přechází v poměrně krátkém obloučku.

 

Oči a obočnice: U bílých jsou oči tmavé, vikvové, u ostatních duhovka žlutá až oranžová. Obočnice jsou úzké, jemné, hladké. Černí, modří, černí a modří čápkové a tygři mají obočnici  černošedou, stříbřití, plaví a myšoví mají zpravidla obočnici načervenalou i barvy šedavé. U červených barev a kreseb jsou obočnice až tmavě masové barvy, u žlutých, izabelových a hermelínů světlé. U plnobarevných bílých dáváme přednost obočnicím růžovým až červeným.

 

Zobák: Přiměřeně dlouhý, tenký, na špičce mírně zahnutý. Bílí, hermelíni, isabeloví, žlutí, červení a červení čápkové mají zobáky bílé s narůžovělým nádechem. Černí, modří, stříbřití, černí a modří čápkové a tygři mají zobáky černé. Plaví a myšáci mají zobáky tmavě rohové až černošedé. To se řídí sytostí barev. Ozobí je nepatrně vyvinuté s bílým popraškem.

 

Hrdlo a vole: Hrdlo je dobře vykrojené a volátkem dobře vyplněné. Vole je kulovitého tvaru, po stranách stejnoměrně zaoblené, pod zobák přitažené a čím blíže k hrudní kosti, tím je užší, jakoby podvázané. Na volátku spočívá zobák tak, že je patrná jen jeho horní čelist.

 

Krk: Dlouhý jako podmínka dobré volatosti.

 

Prsa a trup: Jsou úzké, dlouhé a čím delší, tím lépe. Příliš znatelná hrudní kost je vadou.

 

Křídla: Dlouhá, úzká, vysoko nasazená, od těla lehce odstávají. Čím více se kříží, tím je holub cennější. Je to důkaz, že holub je skutečně štíhlý a v ramenou úzký.

 

Záda: Velmi dlouhá a mezi rameny úzká. S ocasem tvoří skoro svisle spadající čáru.

 

Nohy: Od nasazení stehna (v kloubu kyčelním) ke konci středního prstu měří 13-17 cm. Jsou sytě červené, vždy neopeřené, prsty jemné, drápky dlouhé a tenké. Černé a modré variety brněnských voláčů mají drápky černé až černošedé, bílí mají drápky bílé, ostatní světle masové.

 

Vady znaků společných:

 

a)      Vady hrubé: Hrubá, hřmotná, krátká, v zádech široká a málo vztyčená postava. Válcovité, hruškovité, nepravidelné, svěšené nebo přefouklé vole. Příliš znatelná nebo nízká hrudní kost. Široká, svislá a nezkřížená křídla. Široce rozkročen, do „X“ nebo do „O“ stavěné nohy nebo nohy zasazené v trupu příliš u sebe, jako u anglických voláčů. Široká a hrubá obočnice. Opeřené nohy a prsty. Černý nebo zcela tmavý zobák u čistě bílých, u žlutých, izabelových, hermelínů, červených, červených čápků a tygrů, světlý zobák u černých, modrých černopuhých i bělopruhých, černých a modrých čápků a tygrů. Přílišné opeření v podbřišku a lýtkách. Noha kratší než 13 cm a holub, který činí dojem, jakoby byl ocasem opřen o zem. Ocas příliš dlouhý, široký, rozeklaný, nesený na stranu. Nepatrná volatost, značně delší zadní partie těla než přední.

 

b)      Vady lehké: Poněkud kratší záda a krk. Mírně táhlé a méně podvázané vole, zejména u holubic, lehce zahnědlý zobák u žlutých a izabelových, pokud jsou jinak zcela bezvadní.

 

Rozdělení podle barev a kreseb:

 

Plnobarevní: jsou bílí, žlutí, červení, černí a myšoví. Pokud nepocházejí z bělopruhých předků kromě bílých, jsou u nás považováni za méně cenné.

 

Bělopruzí: jsou hermelíni, isabeloví, žlutí, červení, černí, modří, stříbřití, plaví a myšoví.

 

Černopruzí: jsou modří a tříbřití. Plaví pružáci mají pruhy a letky hnědé.

 

Čápíci: jsou žlutí, červení, černí a modří.

 

Sedlatí: (velmi vzácní) žlutí, červení, černí, modří a plaví.

 

            Všechny barvy mají být syté, stejnoměrně rozložené po celém těle. Černí jsou lakově černí s bohatým zeleným leskem. U červených je žádoucí červeň, nikoliv hněď nebo barva namodralá nebo příliš světlá. U hermelínů je barva velmi jemná, ale i zde jsou pruhy dobře znatelné. U hermelínů se vyskytují odstíny s nádechem do červena, barvy žluté i citronové. Tmavím odstínům říkáme barva isabelová. Modrá barva se vyžaduje světlá, skutečně modrá i odstínů tmavších, se zeleným leskem na voleti. Záda mají být tažená – barevná. U tygrů tmavých tvoří základ všechny stávající základní barvy, které jsou pravidelně prohozeny bílými pírky zejména na hlavě,krku a ramenou, kde je kresba nejdrobnější. U tygrů světlých je základní barva bílá, pokud možno pravidelně prohozená pírky barevnými. U čápíků je základní barva bílá. Barevný je pouze ocas, letky, prsa od ramének ke kobylce (tabulka). Hlava je barevnými pírky lehce postříknuta, nikoliv plnobarevná. Kresba tato je obtížná, avšak čistě bílé štíty křídel nutno vždy požadovat. Plavá a stříbřitá se vyžaduje pokud možno světlá s jemně kovově zeleným leskem na voleti. Sedlatí mají mít stejnou kresbu jako čeští staváci s hlavou zdobenou kapkou nebo i bez ni.

 

Vady barev a kreseb:

 

a) Vady hrubé: Hrubé nedostatky základních barev a lesku. Bílé nebo příliš žíhané letky, ocas, peří kolem krku i za krkem, bílá záda, přílišné žíhání per na bocích a v podocasníku, narezlá barva na voleti, zejména u černých, rezavé pruhy a jejich hrubě porušená kresba, barevná na bílých štítech křídel, barevný krk, bílými péry prohozené letky a ocas u čápků.

b)Vady lehké: Nedosti sytá barva v letkách a ocase, pruhy řetízkové a poněkud širší, světlejší záda u plavých a stříbřitých, hlouběji sahající barva prsou (tabulka), několik barevných pírek ta krkem u čápků, jen lehce pálené vole u modrých bělopruhých a stříbřitých, světlejší záda u modrých černopruhých, zcela lehce narezlé okraje pruhů u černých, ale jinak bezvadných kusů.

 

Kroužkuje se kroužkem č. 1.

ZÁVĚREM

 

            Rozhodujícím pro ocenění brněnského voláče je především jeho zevnějšek. Není účelné vychovat hejno podřadného odchovu, které nemůže znalec v žádném případě potřebovat. Důležitější je odchovat menší množství, ale za to dokonalé jedince. Na korektním zvířeti nesmí být nic přehnaného do extrému (mám na mysli zjištěnou nežádoucí délku a velikost některých kusů bílých i modrých). Vše od hlavy až k poslednímu drápku musí být vyváženo tak, aby to bylo úměrné k ostatním částem těla.

            Každý chovatel brněnských voláčů musí být praktický a vynalézavý. Být praktickým, znamená usnadnit sobě práci, strávit příjemné chvíle plné radosti a oddechu v prostředí svých milých opeřenců a jim dopřát nerušené chvíle v holubníku. Zvláště, když se blíží jako, doba holubičích zásnub. Vpustíme-li do oddělení již sestavené chovné páry, nastávají pro ně okamžiky,které bych se marně snažil popisovat. Jsou to chvíle, při nichž chovatel pociťuje největší radost. Z klece vypuštěný brněnský voláč si vykračuje majestátně a lehounce po špičkách prstů, takže se zdá, jakoby se země nedotýkal. Dvoří se své vyvolené nejsladšími zvuky, stále ji obskakuje, točí se kolem ní, představuje se ve všech něžných posicích, nadýmá volátko vždy víc a více až konečně rozprostře ocasní pera do vějíře, přitiskne je k zemi a žabími skoky blíží se ke své vyvolené, která vypjatá a pěkně fouklá stojí jen na špičkách prstů. Kdo by nevěřil, ať si v jarní době zajde k některému chovateli brněnských voláčů a uvidí něco, co třeba jako dlouholetý holubář na jiném holubníku nikdy neviděl       V německém díle „Mustertaubenbuch“ od O. Wittiga, Chemnitz, vydaném nákladem Fritéz Pfenigstorff, Berlin W 57, najdeme mapu staré Evropy s následujícím, pro nás zajímavým a důležitým doprovodem:

            Voláči se rozšířili do Evropy od jihu k severu. Nedříve nacházíme voláče v Maďarsku, v Čechách a na Moravě. Odtud se rozšiřovali do zemí podél Baltického moře a konečně až do Anglie. Z Maďarska cestou k severu nacházíme voláče české a moravské ještě dnes.